Eurohujeři v ČR: Ticho po pěšině?

Vůbec tady nechci tvrdit, že to bylo euro, které způsobilo problémy Řecka. Problémy si samozřejmě způsobilo samo a nikdo jiný za ně nemůže:    

Na jedné straně obrovské výdaje sociálního státu (například odchod do důchodu v neuvěřitelných 53 letech znamenal pro mnohé Řeky delší pobyt v důchodu než v aktivním věku!), na straně druhé se v Řecku staly samozřejmostí obrovské daňové úniky. S tím vším občané souhlasili, a to jak zaměstnanci, tak podnikatelé a majitelé podniků, protože žít na dluh v takovémto utopickém státě vyhovovalo všem stranám.

Jenomže dluhové bublina praskla a nyní přichází hlavní problém: Společná měna euro.

Pokud by Řecko mělo vlastní měnu drachmu, tak rozhodnutí Řeků žít na dluh (a to jak u zaměstnanců, tak u podnikatelů) by bylo jen a pouze problémem Řeků. Po prasknutí dluhové bubliny by kurz drachmy spadl a díky tomu by řecké výrobky, služby a pracovní síla navenek zlevnila. Možná by zbankrotovali stejně jako kdysi Argentina, museli by si půjčit od MMF s podmínkou provedení reforem a nikoho jiného by se to netýkalo. Řekové by za svou nerozvážnou politiku zaplatili sami: Stali by se mnohem chudšími sousedy vůči ostatním státům, ale co je hlavní: Problémy Řeků by byly pouze problémy Řeků. Dokonce i důsledky přímo uvnitř Řecka by nebyly až tak drastické jako při společné měně, protože hodně nárazů by ztlumila nižší měna.

Jenomže  euro spadnout nesmí a tak se Řecko začíná zachraňovat masivními půjčkami od ostatních států eurozóny.

Dovedu si představit pocity nějakého pracovitého Němce, který poctivě platí daně: Jak se asi on dívá na pomoc Řecku? Anebo co říkají třikrát chudší Slováci, když si musí na pomoc bohatším Řekům  dokonce půjčit? No není to absurdní?

Podstata dnešního zvláštního stavu je však mnohem hlubší. Ať chceme nebo ne, tak vždy platila a bude platit oboustranná rovnice: „jeden stát = jedna měna“  a také naopak „jedna měna = jeden stát“

Kdo a jak donutí občany jiného státu, aby se chovali hospodářsky zodpovědně? Řekové si přece mohou svobodně a demokraticky zvolit variantu „žádné škrty“ a nikdo jim v tom nemá právo bránit,  samozřejmě s tím, že důsledky svých voleb by si měli nést oni  sami. A přitom, jak to vypadá, Řekové (mírně řečeno) nejsou k rozpočtovým škrtům příliš vstřícní.

Otázka tedy zní: Když se možnost katastrofického propadu eura týká všech států eurozóny, jak potom ostatní státy v EU donutí Řeky k reformám? Diktaturou EU?

Všichni euro-horlivci, kteří se kdysi tak halasně  ozývali, dnes najednou při pohledu na Řecko mlčí. Ale vzpomeňte si, milí eurohujeři, a není to tak dávno, jak jste tenkrát velmi hanlivě nazývali tak zvané euroskeptiky (včetně Klause), kteří už tehdy předvídali možné problémy společné měny! Vidíte, a byli to právě tito tzv. euroskeptici a ne eurohujeři, kterým záleželo na prosperitě svobodné Evropy a nikoliv na korytech v Bruselu. A dnes, milí eurohujeři, jste najednou potichu. Nechtěli byste se jim aspoň omluvit, že měli a stále mají pravdu?

Anebo snad podle vás žádný vážný problém neexistuje?