Prý velká penzijní reforma: Je opravdu velká?

Tak jsem se dozvěděl zajímavou novinku. Prý a údajně už je to tady. Vládní politici (pro mne dost překvapivě) tvrdí, že „velká reforma“ penzijního systému je na světě. No tak to tedy opravdu nevím…

Nezdá se vám, že všichni ti autoři různých názorů na téma „jak na penze“ nějak moc dobře vědí, jak by si ti druzí měli šetřit? Kam by měli investovat, komu své peníze svěřit a komu ne? Nezdá se vám, že všichni řeší kvadraturu kruhu, když diskutují o tom, co je bezpečné a co ne, co se dá snáze vytunelovat a co je z hlediska krádeží lepší, zda státní nebo soukromý fond? Nebuďme naivní: Ať uděláte cokoliv, možnost něco ukradnout bude vždy a všude, ať už je to státní nebo soukromé, viz známá kauza Madoff na jedné straně a znárodnění soukromých penzí v Maďarsku na straně druhé.

I když jsem přesvědčen, že tunelovat státní prostředky je pro politiky určitě snazší a mnohdy méně právně postižitelné než beztrestně vytunelovat soukromý fond, musím uznat, že Madoffovům okradeným klientům může být celkem putna, že miliardový finanční podvodník dostal za zpronevěru celkem 150 let natvrdo, když oni přišli o svoje peníze a už je nikdy neuvidí.

Někteří autoři s pocitem vlastní důležitosti (řekl bych i tak trochu s pohrdáním ke spoluobčanům) k tomu všemu ještě dodávají, že prý „lidé jsou většinově finančně negramotní alias blbci“. Stejně jako pan Macháček varovně zvedají výstražně prst: Nedávejme peníze lidem na penzi najednou, co když je pak prohrají v kartách? Tak trochu úsměvné: Když se někdo rozhodne propít svůj důchod anebo prohrát jej v kartách, může tak klidně učinit anuitou měsíc po měsíci a stejně mu v tom nikdo nezabrání (a vyjde to na stejno).

K zodpovědnosti totiž nikoho nedonutíš jinak, než tím, že ponese následky svých činů.

A co se týče finanční negramotnosti, nikdo se nenaučil plavat ve vodě sahající po kolena. Pokud jsou lidé negramotní v investování, je to z 90 procent z jednoho jediného prostého důvodu: Vše, co se týče spoření a důchodů, za občany zatím řešil a řeší všemocný tatíček stát.  

Ano, stát opravdu stále řeší mnohem více, než by řešit měl a stačilo by opravdu málo: Aby si ze svého platu mohl občan vyvést určitou část osvobozenou od daně jako peníze pro spoření na penzi (například 10 procent z hrubého platu) a s těmito prostředky by si mohl nakládat, jak by chtěl… Může je klidně hned propít, anebo si koupit mince ze zlata, nebo si peníze schovat do matrace, nebo investovat do soukromého anebo státního fondu, nebo do státních dluhopisů. Tedy investovat dle svého uvážení.

Samozřejmě by se musel vyřešit postupný přesun ze současného průběžného systému na tento ryze individuální, například podle ročníků (např. nejprve ve stáří 18-25, potom postupně i další ročníky). Nelze totiž říci současným důchodcům jen tak „sorry“. To však nevidím jako nevýhodu: Lidé si také musí na zodpovědnost zvykat postupně a ne najednou ze dne na den.

Spolu s tím by měla existovat možnost, aby občan mohl (pokud by chtěl) investovat do penzijního fondu spravovaného státem, což by byl v běhu transformace jeho implicitní neboli defaultní stav spoření. V tomto případě by občan spořil individuálně pod kuratelou státu na svůj individuální účet a měl by přitom jakous takous garanci, že o své peníze nepřijde. Důchod ze státního fondu by byl vyplácen zásadně anuitou a nebyl by příliš vysoký, protože státní penzijní fond by musel investovat zásadně jen do českých státních dluhopisů. Pro občany by se toho ve státním fondu během transformace změnilo pouze jediné: Jejich spoření na penzi by se stalo individuální. Klienti by dostávali každým rokem výpis ze svého důchodového účtu a po dosažení důchodového věku by pobírali od státního penzijního fondu měsíční anuitní důchod až do svého dožití.

Kdo by však chtěl a měl tu odvahu (a samozřejmě v rámci běhu transformace by mu to bylo umožněno v dané chvíli patřičně nízkým věkem, tedy ne najednou všem), mohl by se ze státního fondu písemně vyvázat s prohlášením, že si bude spořit sám (a snad lépe) a tedy že nebude přispívat na svůj účet do státního fondu a nebude tedy ani od státního fondu žádat důchod jako anuitní výplatu po dosažení důchodového věku. Samozřejmě ten, kdo ve státním fondu zůstane a nevyváže se písemnou smlouvou, bude mu jeho individuální důchodový účet spravovat nadále bezpečnější státní fond s malým výnosem a s měsíční výplatou důchodu.

Jenže už vidím, jak spousta moudrých a starostlivých vyskočí a bude křičet: „A co když se ten blbec vyváže ze státního fondu, pak peníze na důchod prožere, propije, prohraje v kartách, tedy co když nebude šetřit a nebude mít na penzi? To tady opravdu reálně hrozí, no nemám pravdu?“

Jenomže tady nerozhoduje žádná pravda, ale náhled na život každého z nás a ten se liší. Co udělat s penězi je totiž každého jeho věc. Někdo už má naspořeno, někdo podědil, někdo dožije na vejměnku u svých dětí atd.

Má se snad stát starat o to, co si lidé mají přát? Stát by měl nabídnout možnost odpočtu ze základu daně pro spoření na penzi, k tomu nabídnout opravdu dobrá pravidla pro finanční a investiční produkty (včetně přísné průběžné kontroly dodržování pravidel na trhu) včetně možnosti spoření v jistějším a bezstarostnějším státním fondu pro ty, kteří buď hrají pouze na jistotu anebo se problému výběru soukromého fondu prostě nechtějí věnovat. A nic víc!

Každý si pak totiž může vybrat a každý tak bude zodpovědný za své vlastní rozhodnutí, jak a kam si bude spořit. To bych se pak mohlo nazvat pravou důchodovou reformou.

K jakému spoření by ses po takové reformě rozhodl ty, čtenáři? K samostatnému anebo přes státní penzijní fond?

BlueBoard.cz