Pseudohumanismus, nacismus a František Matějka

Představme si tuto modelovou tak trochu bláznivou situaci: Uprostřed hokejové zápasu jeden z urostlých robustních hráčů z ničeho nic přeskočí mantinel a nasadí ukázkový bodyček nic netušící o hodně starší útlé paní jdoucí okolo hřiště. Paní jen zaúpí, zoufale rozhodí rukama a pak zmizí za ochozy … a davy mohutně aplaudují.

Že bláznovina? Ne tak docela, pointa přijde.

Anebo jiná crazy situace: Před hokejovým utkáním vyjíždějí hráči na led a jeden z nich, takový malý rachitický skrček, má na dresu napsáno: Zákaz bodyčekovat, jsem chráněný! Hned poté sudí všechny hráče upozorní, že podle nově zavedených evropských bruselských pravidel hokeje, kdo se tohoto hráče dotkne byť jenom zlým pohledem, natož bodyčekem, dostane trest dvakrát pět minut a ještě do konce utkání. Však se na něj podívejte, chudáka, to by ho snad zabilo, ne?

Blbost? Co by to bylo za hokej, že?

Bohužel až taková blbost to není. Tyto situace totiž velmi přesně vystihují to, čeho docílili socialisté, ať už rudí, oranžoví, zelení nebo hnědí, svou propagandou spočívající v jednoduché, líbivé a populistické fintě „záměny pravidel na hřišti a mimo něj“.

Náš život se skládá z různých rolí a životních her a jednou z nich je i poměrně tvrdá hra zvaná „hra na ekonomiku“.  Má (tedy přesněji řečeno měla by mít) jednoduchá pravidla: Když ty něco potřebuješ od ostatních, tak musíš také něco poskytnout, protože tak se můžeš podílet na této směně, jinak společnost zahyne na přebytek parazitů, kde všichni berou a nikdo nedává. Soutěž je to tvrdá, protože odběratel v této hře má právo výběru a to činí z této hry mnohdy dost krušnou a často stresující záležitost. Když si totiž odběratel v dané nabídce někoho vybere a druhého nikoliv, tak ten nevybraný má prostě smůlu a může to mít pro něj velmi nepříjemné důsledky.

Oranžoví socialisté a pseudohumanisté upozorňují ve svém populismu hlavně na tvrdost této hry, ale tak nějak schválně zamlčují, že příčinou této tvrdosti není „někdo nahoře“, ale že příčinou je jen a pouze svoboda výběru odběratele. Proto se snaží tuto svobodu výběru nějak omezit, například regulací na trhu se zbožím, nebo dotacemi ztrátových podniků, nebo nesmyslnými tabulkovými direktivami na trhu práce anebo pomocí silně direktivního zákoníku práce.

Díky těmto oranžovým pseudohumanistům vznikají tak trochu tragikomické situace: „Ona ta paní sice dělá samé zmetky, ale nebudeme ji propouštět, protože je milá, hodná a má pět dětí“… „Výrobky tohoto podniku sice nikdo nekupuje, ale ta pracovní místa musíme udržet za každou cenu…“ „On sice nic neumí, ale přijmeme jej, protože musíme tabulkově zaplnit kvótu právě pro tuto menšinu…“.

Věta „máte na hodinu padáka“ se podle těchto pseudohumanistů chápe jako vysoce nehumánní čin. Vyžadovat kvalitně odvedenou práci je takřka zločin, protože nemáte právo odmítnout tento výrobek, nemáte právo odmítnout tuto nekvalitní službu a nemáte právo nepřijmout tohoto lajdáka anebo na hodinu propustit tohoto nicmochra.

Toto je jedna strana tohoto příběhu: Pseudohumanisté se snaží zvrátit svobodu výběru a podle zásad klientelistického socialismu vnucují lidem myšlenku, že tato hra je příliš tvrdá a lze ji omezením svobody výběru změkčit. Důsledek pro společnost? Přemíra parazitů, nicmochrů, nekvalitních výrobků a v neposlední řadě dost nepříjemné omezování svobody výběru…

Jenomže člověk není jen tvor ekonomický a v tomto našem přirovnání „nehraje jenom hru zvanou hokej“. Má také své emoce, city, soucit… ale to je úplně jiné hřiště s jinými pravidly!

Ano, jsou mezi námi jedinci, kteří v nás vyvolávají soucit, protože mají handicap, například invalidi anebo těžce nemocní, kteří tuto hru na ekonomiku prostě nemohou hrát z objektivních důvodů.

A tady je prostor pro to, čemu se říká humanismus.

Díky opravdovému humanismu se na tuto skupinu již pravidla „hokeje“ nevztahují. Jsou to ti, kteří nemohou (a ne že nechtějí!) hrát tuto tvrdou hru na ekonomiku. Tento prostor humanismu není nijak ekonomicky výnosný a nejde už o tvrdou hru na směnu se svobodou výběru. Důvod těchto humanitárních činů mimo ekonomické hřiště, tedy mimo hokejové mantinely, je prostý: „Jsme přece lidi.“

A tady přicházejí druzí socialisté, tentokráte ti hnědí (a nejsou to jen hnědí němečtí socialisté z 30. let minulého století), kteří populisticky převezmou z ekonomické hry jen její tvrdý důsledek, nazvou jej přirozená selekce a nasadí jej v rámci vyšších cílů na tyto lidi vyžadující soucit. Výsledkem těchto pokřivenin ze strany hnědých socialistů jsou například opravdu šílené historické hrůzy.

Proto nemohu souhlasit s nadpisem a pojetím článku pana Matějky Pro lidstvo by bylo lepší, kdyby přežili jen chytří, zdraví a silní. Pan Matějka totiž tímto nadpisem a článkem (ať už chtě anebo nechtě) nasadil ukázkový hokejový bodyček stařence na schodech. Možná se to někomu líbí, ale ode mne za tento zákrok aplaus opravdu nedostane.